Není úplně jisté, odkud přesně kmen Karen pochází, ale s největší pravděpodobností z Tibetu nebo pouště Gobi. Postupně se přesunul na jih do Myanmaru a severního Thajska.
Karenští lidé jsou považováni za nejekologičtější z horských kmenů, protože praktikují střídání plodin, čímž chrání les. Jsou také jediný kmen v Thajsku, který vlastní a pracuje se slony. Jako vysoce kvalifikovaní mahouti (vodiči slonů) mají dlouhou historii a se slony mají velice blízký vztah. V minulosti je používali hlavně na práci v lesích.
Historie nošení prstenců okolo krku
Dříve kmen Karenů nenosil prsteny na krku, až do jejich zlaté doby. Tehdy kmen napadli tygři a kousnutím do krku zabili několik členů kmene. Kmen to znepokojilo natolik, že vůdkyně (která byla zároveň i čarodějka), přinášela oběti divokým duchům a nařídila kmenovým dívkám a neprovdaným ženám nosit prsten na krku, aby se vyhly smůle. Nejdříve používali zlatý prsten, když se později stalo zlato vzácným a drahým, nahradili ho mosazí, kterou používají i dnes.
Nejdelší zaznamenaný mosazný prstenec měl 25 smyček a vážil 8 kg. Normálně se krční cívka skládá ze dvou sad. První sada slouží jako základ pro druhou sadu a jsou k sobě uzamčeny závorou (lze je oddělit pro čištění). Původní členové kmenu začali dávat prstence dívkám od 5 let.
Zajímavé na tom je, že ženy z kmene Karen nemají delší krky, ale tíhou prstenců mají níž ramena.

Naše návštěva Longneck Karen Village v severním Thajsku
Do Karen Village (ve které žije celkem pět kmenů) jsme vyrazily z Chiang Rai na skútrech.
U vstupu, který stál 300 BTH, dostanete mapku pro lepší orientaci. Nejdříve jsme šly do vesniček Akha a Yao, bohužel to byla jen ukázka, jak dostat z turistů peníze. Jediné, co jsme zde viděly byly stánky se suvenýry a ukázka hry na bubny. Suvenýry měli přesně ty, co koupíte kdekoliv jinde v Thajsku.
Konečně jsme došly do vesničky Karen, kde jsme potkávaly ženy s prstenci okolo krku. Zde vyráběli šátky a mosazné šperky. Před samotným fotografováním jsme se vždy zeptaly, zda smíme a nevadí jim to. Jediné autentické místo byla zdejší školka. Zde jsme se také asi nejdéle zastavily. Děti si hrály bez ohledu na procházející davy turistů. Jejich hra připomínala naši „gumu“, tak jsme hned zavzpomínaly na naše školní léta.
Celá procházka i se zastávkami nám trvala asi 45 minut. Je trochu škoda, že se nedozvíte žádné nové zajímavé informace. Jediné čeho se zde dočtete je, jak můžete místním přispět na živobytí.